Vlakem za slunce rozbřesku
Bylo šero, když kráčeli jsme sobotním ránem, prvního říjnového dne, knádraží vBílině. Nepospíchali jsme, neboť jsme už měli zakoupené jízdenky. Martin je měl u sebe. Vpředvečer naší výpravy vyházel zknihovny desítky svazků, neb zapomněl, do které knihy jízdenky před několika týdny uschoval. Našel je právě ve chvíli, kdy se u něj začaly projevovat první známky nastupujícího infarktu. On ten předešlý večer byl vůbec pro Martina nebezpečný. Poté, co požil několik lahví piva, si totiž vzpomněl, že si potřebuje cosi přišít na bundě, ve které chce vyrazit na expedici. A tak před půlnocí, značně ovlivněn pěnivým mokem, snažil se navléknout nit do ouška jehly. Div, že si kromě popíchaných prstů nevypíchnul i oko!
VÚstí nad Labem jsme obdivovali znástupiště scenérii Střekova zahaleného do pruhu mlhy, nad kterou vycházelo slunce. Za normálních okolností velmi ošklivé město se pro pár okamžiků proměnilo na cosi ne hezkého, ale aspoň snesitelně zajímavého. Cesta zÚstí do Liberce je pěkná. Obzvláště při východu slunce je krajina za Děčínem malebná a okouzlující, což jsme ocenili a připili jsme si znašich zásob. Martin tradičně Magistrem, já už osvědčenou medovinou zKřivoklátu. Martin si vpoetickém rozpoložení začal sám pro sebe broukat píseň „Koukám, jak celá země vstává….“, když vtom, někde za Benešovem nad Ploučnicí přistoupila skupinka náctiletých dětí, vedených neviditelným doprovodem. Skauti to nebyli, snad turistický kroužek. Hlučící děvčata si pouštěla vranním vagónu zmobilních telefonů hity přiblblých a nagelovaných pěvců. VMartinovi to stále silněji vyvolávalo křeče, protože si připadal jako vzaměstnání… „Proč!!!“ Vyhrkl občas supřeným zrakem zokénka vagónu… Mgr. Martin po chvíli zjistil, že křeče a šoky uvolňuje Magistr. Při vjezdu do nádraží vLiberci se už usmíval a vočích měl až nezvyklý klid.
Museli jsme obejít celou budovu libereckého nádraží, abychom zjistili, že zdejší 
hospůdku jsme měli při výstupu zvlaku za zády. Nádražní restaurace stypickým nádražním názvem La Rocket nám nabídla pěkný a čistý prostor kranní kávě. Martin si dal polévku, já se nechal zlákat nabídkou Javořických párků. Byly výborné a vůbec poprvé vživotě jsem knim dostal i oblohu vpodobě kopečku zelí a čehosi zeleného. Po chvíli byl čas vyrazit na spoj jedoucí do Jablonce nad Nisou Dolního nádraží.
Proseč, pozor na Werwolfy a muže s nákupem
Naším prvním cílem XIII. Expedice byla rozhledna Prosečský hřeben. Podle plánu jsme měli vystoupit na zastávce Jablonec nad Nisou Dolní nádraží. Vtom se ale zreproduktoru ve vlaku ozvalo, že další zastávka je Proseč. Chvíli se to ve mně rvalo. Co když je tato zastávka krozhledně blíž, co když jsem se špatně podíval? Nebylo by to poprvé… Raději jsem si své pochyby nechal pro sebe. A jak se později ukázalo, udělal jsem dobře, neboť zProseče na rozhlednu bychom šli mnohem déle, než jabloneckého dolního nádraží. Stávající expedici jsem plánoval už někdy na konci srpna. A vprvní říjnový víkend jsem si opravdu nebyl schopen vybavit, kudy znádraží, jakým směrem se máme vydat. Věděl jsem jen, že rozhledna má být cca 3,5 km daleko.
Poprvé vrámci této expedice jsem tedy otevřel aplikaci Mapy.cz, která se ukázala jako absolutně dokonalá a praktická. Použili jsme ji o tomto víkendu ještě mnohokrát, neboť kminipivovarům a pivovarům vůbec, ještě Klub českých turistů nevíme proč, nezačal značit cesty (uvažujeme, že stímto podnětem KČT oslovíme a staneme se dobrovolnými značkaři).
Až na drobné komplikace, například když si Martin chtěl odskočit do křoví, ze kterého na něj zíral poněkud omšelý muž skrabicovým vínem, první část cesty ubíhala svižně. Když jsme vycházeli zobydlené části na okraji města, skóre Fusion 2 – Fluence 1 vypadalo na nadějný souboj. Začal jsem uvažovat o reklamaci mých nových brýlí. Během cesty jsem si totiž několikrát za sebou spletl muže se ženou, a to na vzdálenost asi 100 metrů. Coby zdraví muži vnejlepších letech se samozřejmě nevyhneme hodnocení žen, které během expedice potkáváme. Když jsem ale několikrát Martina upozornil na pěknou ženu skrásnýma nohama, která jde proti nám a později se ukázalo, že je to muž skočárkem nebo dítě na koni, Martin se začal pokaždé ptát „A jsi si opravdu jist?“
Když jsme vešli po cestě do lesa, každých asi 20 metrů visel fáborek snápisem HAPPY DOG. Zřejmě se tu konaly nějaké psí závody. Nebo se snad ještě konají…? Oba jsme si představili scénu, jak smečka chovatelů bojových plemen nedala svým svěřencům týden nažrat, aby vdnešním závodě vlesíku pod Prosečí podali nejlepší výkon. A jak hladem sužovaný pes potká dva nebohé chlapce vnejlepším věku kráčející na rozhlednu, sežere je a stane se konečně HAPPY DOGem. Proto jsme zbystřili zrak i sluch, abychom psi zaslechli a zahlédli včas. Abychom vmarné naději stačili vyskočit na nejbližší strom. Měl jsem výhodu. Vbatohu jsem měl šišku Vysočiny. Martin vepřovku vkonzervě. Než by ji otevřel, HAPPY DOG by mu ukousl jeden zjeho údů. Chmurné úvahy přerušil koňský trus, do kterého jsme málem šlápli. Ulevilo se nám při představě, že hladový pes potká nejprve koně a pak teprve nás.
Cestu lemovala naučná stezka o dějinách zdejší části Sudet. Jedna ztabulí pojednávala o boji sWerwolfy. Tabule stála asi dva metry od cesty. Abychom si ji mohli přečíst, museli jsme sejít zcesty do vyšší trávy. A právě tam mne jeden Werwolf napadl, ale o tom až později. Krozhledně jsme došli celkem svěží. Chata vjejí blízkosti se má podle dostupných informací kolaudovat ještě vtomto roce. Je pěkná, a pokud vní bude kvalitní hospůdka pro pocestné, bude to jednou příjemné posezení. Věž zroku 1932 sochozem ve výšce 20 metrů nabízí krásný výhled na Liberec i Jablonec. Když jsme se pokochali výhledem, rozhodli jsme se pod rozhlednou posvačit. Po chvíli krozhledně přiběhl muž, který vobou rukách držel igelitové tašky. On nepřišel, on skutečně přiběhl. Když dorazil pod rozhlednu, chvíli vyklusával na místě a usmíval se. Pak chvíli běžel pozadu a usmíval se. A pak, jak přiběhl, tak i odběhl a ztratil se kdesi vkřoví. My a ještě starší pár, který pod rozhlednu přijel na kole chvíli po nás, jsme chvíli jen tiše zírali… Proč běžel? Proč vyklusával na místě? Proč běžel pozadu? A proč měl nákup? Odpověď na otázky jsme hledali celou cestu zpět na nádraží.
Na rozhlednu tramvají aneb výšina horší než smrt
Do Liberce jsme dorazili opět vláčkem, a protože jsme měli chvíli náskok, zastavili jsme se vLa Rocket na jedno pivko. Pak jsme si koupili jízdenky na tramvaj – svýjimkou Prahy jsme tak činili při cestě za rozhlednami vlastně poprvé. Tramvaj nás dopravila až ke vstupu na vyhlídku rozhledny Lidové sady. Přijet po kolejích MHD až ke vstupu na rozhlednu je nezvyklé, ale příjemné. 
Zaplatili jsme vstupné, které platí pro Lidové sady a Libereckou výšinu. Součástí vstupenky je mapa a krátké povídání. Dostali jsme razítko, aby na výšině věděli, že vstup už máme zaplacený. Výstup po dřevěných schodech do podkroví Lidových sadů nebyl nijak náročný. Podstatně těžší bylo nevnímat tisíce much na oknech, a to živých i mrtvých. Skoro by stálo za úvahu, jestli rozhlednu nepřejmenovat na Muší hrob, Mouchov anebo Mušinec. Možná by ale stačilo jednou za čas otevřít okna a zamést. Výhled nebyl nijak oslnivý. Zoken jsme viděli vstup do liberecké Zoo i výšinu, kde stála další rozhledna.
Je nedaleko, asi jen 800 metrů od Lidových sadů. Nikdo nám ale neřekl, že je to tak prudký krpál, že na jeho konci budeme zcela na konci sil. Jde se lesíkem, ale stoupání je stále příkřejší a příkřejší. Vhorní části nás šokoval stařík, který na vrchol tlačil bicykl. Nohy mě zas tak moc nebolely, záda kupodivu vůbec, ale dýchat jsem už nemohl. Bál jsem se, že sdalším nádechem mi prasknou plíce. Když jsem při příchodu krozhledně viděl šibenici, zdálo se mi to jako docela dobrý nápad. Vtom Martin zvolal, aby mne podpořil: „Pojď, čepují tu pivo!!!“ Když Martin viděl, vjakém stavu jsem dostoupal na vrchol, mlčky šel sám pro dva půllitry žateckého. Nechutnalo mi. Popadal jsem dech a vduchu jsem se loučil sbližními. Snad jsme zvolili oba rychlé tempo, snad to byl skutečně drsný kopec.
Vtom vyčerpání a následném popíjení piva jsem úplně zapomněl na itinerář, 
podle kterého jsme měli být v16 hodin u zastávky autobusu, který nás měl dovézt kminipivovaru Vendelín do Starého Harcova. Seděli jsme, sbírali jsme síly, pak jsme vylezli na ochoz rozhledny, vpůlce schodů byla umístěna rakev… Zvláštností této stavby je, že ji majitel nechal postavit zkamenů ze zbořených domů vbavorském Norimberku. Takže působí dojmem staré romantické hradní věže. Martinovi se počin majitele líbil. „Němci vždycky brali nám, tak jsme aspoň jednou vzali my něco jim“, komentoval. Když jsem jej upozornil, že stavitel byl snejvětší pravděpodobnosti taky Němec (výletní hostinec s vyhlídkovou věží nechal postavit textilní továrník Heinrich Liebieg v roce 1901), odvětil, že to na věci nic nemění a měl zřejmě pravdu. Strmými uličkami jsme se vydali směrem kzastávce autobusu vzdálené asi 3 km. Bez aplikace Mapy.cz by to bylo myslím dost nemožné.
Werwolf objeven na zastávce, aneb šlapeme k Vendelínovi
Na zastávku jsme došli 10 minut po odjezdu autobusu, který nás měl odvézt kminipivovaru Vendelín Krkoška. Další jel za hodinu. Protože to bylo asi 6 km, usoudili jsme, že bude lepší počkat, při té příležitosti vytáhnout dýmky a pokusit se napravit kuřácký nezdar zKarlových Varů. Když jsem si sedl na obrubník, zjistil jsem, že mám nad kolenem klíště. Nemohl jsem ho chytit nikde jinde, než u cedule o Werwolfech. Nikde jinde jsme mimo cestu a do trávy nevstupovali. Pokřtil jsem ho Werwolfem. Zatímco Martin už pěchoval tabák do dýmky, já jsem se pokoušel klíště vytáhnout. Obyčejně je zakápnu olejem a špičkou zápalky krouživými pohyby kolem něj, ho vytočím. Zápalku jsem měl, olej ne. Tak jsem 
kolem něj kroužil na sucho. A to tak vehementně, že jsem si kolem něj vydřel kolečko do krve. Pak mi Martin nabídl namísto oleje Ibalgin gel, který vzhledem kjeho věku a sním spojenými bolestmi nohou, nosí stále při sobě. Zakápl jsem tedy Werwolfa Ibalginem a točil znova rychlostí vrtule u helikoptéry. Po chvíli jsem zjistil, že jsem zřejmě klíště rozpůlil, nicméně hlavička i tělíčko byly venku. Následně jsem si koleno polil medovinou kvůli desinfekci. Tím byla operace Werwolf ukončena a já si mohl pěchovat dýmku. Martin dospěl vtomto ohledu dál než já. Podařilo se mu asi čtyřikrát zdýmky blafnout. Já ji napěchoval, pak jsem vyškrtal asi 10 zápalek, než tabák chytil a následně při prvním blafnutí jsem se málem pozvracel. Naštěstí už měl jen autobus, takže na další pokusy nebyl čas.
Bylo pět odpoledne, byli jsme unaveni a začalo být chladno. Nastoupili jsme do autobusu stím, že nás odveze až kVendelínovi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dojeli jen o tři zastávky dál a řidič oznámil, že tento spoj dál nejede. Museli jsme tedy další tři zastávky jít pěšky, což bylo asi 1,5 km.
U Krkošky jak za starých časů prošel kocour bez ocasu
Minipivovar Vendelín Krkoška je vlastně jen chalupa, kde zokna podávají pivo. Pít se dá buď venku u stolku anebo vdřevěném přístavku, kde nejsou dveře a tudíž tam táhne. Hodná paní domácí mi dala telefon na nabíječku, takže jsme měli šanci, že najdeme večer místo, kde přespíme. Dali jsme si pivo. Martinovi 
chutnalo, mě přišlo nakyslé. Byl to kvasnicové pivo, speciální ležák. Nabízí světlý a polotmavý. Představa, že tu budeme sedět přes dvě hodiny, než nám pojede autobus, byla nepříliš přívětivá. Měli jsme hlad a u Vendelína nevařili. Bylo nám chladno a jinde než venku jsme být nemohli. Po asi hodině, právě ve chvíli, kdy kolem prošel tlustý bezocasý kocour, projel okolo i autobus. Došlo nám, že pojede za chvíli zpět. Já nedopil pivo ani tureckou kávu, Martinovi to přišlo líto a tak na ex vypil pivo, které jsem mu chvíli před tím přinesl. Zaplatili jsme a utíkali na blízkou zastávku. Byli jsme zachráněni, autobus nás odvezl jen kousek od místa, kde jsme měli objednaný nocleh – Fresh tenis restaurant.
Konec dne ve znamení pálivé prohry a nočního deště
Cestou kolem Technické univerzity a pak parčíkem ve strmé rokli jsme sešli až ktenisovým kurtům a restauraci Fresh tenis restaurant vtěsné blízkosti liberecké Zoo. Restaurace coby pizzerie byla poloprázdná, ale útulná a čistá. Sympatická obsluha nám ukázala pokojík nad restaurací, který sestával jen ze dvou postelí a televize. Koupelna a wc byly hned naproti. Zkonstatovali jsme, že je vše zcela dostačující a pěkné. Jen od pokoje do restaurace se muselo projít po venkovním roštovém schodišti, které bylo ve výšce asi pěti metrů, pod ním byl zčásti potok a zčásti kamenitý sráz. Martin to zvládnul bez problémů se slovy „Nevadí mi to, jsem už je mi všechno jedno“, vnitřní impregnace Magistrem a několika pivy zjevně udělala své.
Po vynikající večeři, já si dal pizzu a Martin pikantní masovou směs, musel kolega vyhledat hasicí přístroj nebo aspoň něco studeného, aby uhasil plameny vzažívacím ústrojí. Vzadní části restaurace stál kulečníkový stůl. Měl „díry“, byl to pool a Martin si věřil. Vyzval mne na souboj. Když jsme ale ke kulečníkovému stolu přišli, zjistili jsme, že díry jsou protrhané a vnitřní obvod stolu je obestaven vložkou, která umožňuje hrát klasický kulečník na tři koule, tedy snooker. Obsluha nám občerstvila pravidla a mohli jsme hrát. Už po chvíli bylo jasné, kdo „je tady pánem a kdo pouze hostem“. Martin prohrával a sváděl to na vše možné. Od toho, že mi nahrává, přes soutěž Miss Face, která prý na velkoplošné obrazovce ruší jeho pozornost obzvláště při promenádě slečen vplavkách, až po množství alkoholu, které toho dne vypil. Ať tak či onak, Martin prohrál na plné čáře. Jediné, co ho ten večer těšilo, byla hokejová výhra Kladna nad Ústím a stav Fusion 5 – Fluence 1.
Když jsme chtěli platit, obsluha nám vyrazila dech. Za nocleh, večeři a pití jsme 
každý zaplatili cca 350 Kč. Zkrátka paráda! Vřele proto doporučujeme, pokud budete chtít přespat vLiberci, hned vedle Zoo, pamatujte si Fresh Tenis Restaurant. Protože jsme si až večer vmalém pokoji oba zuli boty, bylo nutné nechat přes noc otevřené okno. Jinak by hrozilo, že bychom se už nikdy nemuseli probudit. Otevřeným oknem jsme slyšeli (teda já, protože Martin tradičně usnul 16 vteřin poté, co ulehl), jak venku doslova leje. Modlil jsem se, ať se do rána vyprší.
Ranní ptáče aneb Ještěd v mlze
Budíka jsme měli na šestou ráno. Před sedmou jsme už seděli vtramvaji do Horního Hanychova. KLanovce na Ještěd jsme ještě částečně ve spánku dorazili kolem půl osmé a čekali jsme na osmou, na první spoj na Ještěd. Ten se před námi ukryl do mlhy a my doufali, že jde o mlhu nízkou a tedy, že Ještěd 
bude nad mlžnými oblaky. Mýlili jsme se. Lanovka se po chvíli ztratila vmlze, a pokud by nenarazila na konci mezi svodidla stanice, ani bychom nevěděli, že už stojíme. Na Ještědu nebylo vidět vůbec nic. Mlha byla srovnatelná stou, kterou jsme zažili na naší první výpravě na Jedlovou. Jenže na Jedlové jsme si dali aspoň grog. Tady bufet otevíral až vdeset, takže jsme oběhli legendární Hubáčkovu stavbu dokola, vyfotili si prd, které bylo všudypřítomné, a spěchali jsme zas na lanovku. Průvodčí se nás vyptával, proč jedeme tak brzo. Vysvětlili jsme mu, že nás čeká ještě rozhledna ve Frýdlantu a pak tamní pivovar. Svěřil se nám, že nám závidí a popřál nám šťastnou cestu. Tramvají jsme dojeli na nádraží, abychom si stihli dát ještě ranní kávu, jak bylo vždy naším zvykem. Já téměř všude snídal vneděli ráno kávu, Martin turka a pivo. Jenže Martin, který tak miluje stereotypy všeho druhu, se najednou vzepřel sám sobě, rozhodl se, že udělá změnu a námi milovaný nedělní rituál nepodstoupí. Vynechal kávu a dal si jen pivo…
Strmý Frýdlant a tmavá Kateřina
Vlak nás dopravil do Frýdlantu vČechách. Počasí bylo oblačné, místy prosvítalo slunce. Rozhledna Frýdlantská výšina měla být cca 3 km od nádraží. Cestou přes centrum města jsme obdivovali náměstí a radniční věž. Pak jsme došli asi na kilometr krozhledně, když nás vyděsil název ulice kní vedoucí – Strmá! Oba nás napadlo, že slovo výšina je na Liberecku synonymem pro mučivou smrt. Název ulice si sjejím charakterem nezadal. Kilometr dlouhá asfaltka, rovná jako pravítko se tyčila přímo před námi. Zvolili jsme rychlý a pevný krok, abychom ji pokořili co možná nejrychleji. Za asi 20 minut jsme už stáli pod rozhlednou. Bohužel ale zavřenou. Bylo dopoledne 2.října a rozhledna byla otevřená do konce září. Nuže, přišli jsme pozdě. Na místě se procházel strážník, snad byl na kontrole, snad si sem zajel se svou kolegyní vnaději, že tu budou sami. Nebyli. Kromě nás tady byl tatínek se dvěma dětmi, které si hrály na pěkných prolézačkách a houpačkách hned pod rozhlednou.
Tatínek od dětí nám poradil, kudy nejkratší cestou na náměstí. Šli jsme zkratkou a netrvalo to ani hodinu a už jsme šplhali do kopce kfrýdlantskému zámku, pod kterým stál zdruhé strany zdejší zámecký pivovar Albrecht. Svítilo sluníčko, počasí bylo příjemné, varování meteorologů týkající se deště se nenaplnila. Těšili jsme se, že si vAlbrechtovi pochutnáme na dobrém pivu i dobré krmi. To první se zdařilo, to druhé tak nějak moc ne. Ani tady totiž nemají klasickou kuchyni a nevaří. Nabídli mi jen rozmrazení a upečení kuřecích křidýlek. Měl jsem hlad, tak co jsem měl dělat. Nebyla vyloženě špatná, ale žádná olympiáda to taky nebyla. Za to Kateřina byla vynikající, chutná a plná. Nemluvím o své ženě, ale o pivu. Tmavé Kateřině, která byla lahodná, zkrátka vynikající. Martin ochutnal ještě výčepní desítku a moc mu chutnala. Když jsem dojedl, musel jsem si odskočit. Toaletu jsem našel, byla čistá a pěkná. Když jsem se vrátil, chtěl jít i Martin, tak jsem mu poreferoval o vysoké kvalitě, ovšem, ať se připraví na to, že tam nemají mušle, ale jen klasickou mísu a toaleta se nedá zevnitř uzamknout. Podivil se a odešel. Po chvíli se vrátil a ptal se mě, kde že jsem to byl. Protože on měl na toaletě asi pět mušlí. Hádali jsme se chvíli, že to není možné, abychom se pak shodli na tom, že já vlezl na wc pro invalidy…
Když se mi nabil mobil, zkusil jsem se podívat, jestli nám něco do Krásné 
Studánky nejede dříve, abychom u Albrechta nemuseli sedět ještě necelé dvě hodiny. A jede!!! A pak to má na zpáteční cestě i dobré spojení do Bíliny, takže budeme doma o hodinu a půl dříve, tedy vosm večer. Mělo to jen malý háček, ten vlak nám jel za 25 minut. Na nádraží to bylo 1,5 km. Když jsem Martinovi zadal povel, aby pivo urychleně dopil (pivo, které měl na stole asi dvě minuty), tak začal mrmlat, jestli mu to dělám naschvál a že tyhle šoky špatně snáší. Žaludek pivomilce je ale odolný, a tak Martin na ex dorazil Kateřinu a vyrazili jsme. Cestou jsme trochu zbloudili, takže nezbývalo, než sjet po zadku holou stráň, ale konec dobrý, všechno dobré. Vlášek do Krásné Studánky jsme stihli.
Minipivovar Studánka, nehas žízeň vodou
Protože jsme si nestihli zakoupit ve Frýdlantu jízdenku, museli jsme tak učinit u průvodčí. Statná žena vyhlížela protivně, a taky nám vytkla, že jsme jí o jízdenky 
měli říct ve chvíli, kdy stála u vlaku. Nakonec nám je ale prodala a byla celkem milá. Tušili jsme, že prodej jízdenek ve vlaku není její hobby. Než jsme vystoupili, ptala se nás, kam ve Studánce jdeme. Řekli jsme jí to a pak jsme se jí jen tak zeptali, jestli nepojede tímto vlakem do Liberce zase za hodinu a půl. Že kdyby jo, koupili bychom si od ní opět jízdenku ve vlaku, ale tentokrát až do Bíliny. Když jsme spatřili vjejích očích blesky a náznaky mdlob, bylo nám jasné, že se spaní průvodčí ještě ten den setkáme.
Opět díky aplikaci Mapy.cz jsme našli Minipivovar Studánka zcela jasně, neomylně a rychle. Stejně jako Vendelín jde o přístavek krodinnému domu. Tvoří ho útulná hospůdka, díky které jsme nemuseli pivo pít venku. Začalo totiž pršet, i když jemně, ale nepříjemně. Obsluhovala nás maminka zdejšího sládka. Povídala si snámi a my se dozvěděli, že znak zdejšího piva vznikl ze všeho, co obec nabízí. Tedy rybník Kačák, dobrovolné hasiče, ječmen a sud. Já si dal Studánecký Flik, což je polotmavá jedenáctka, velmi lahodné chuti. Martin si dal kromě toho ještě 12° Gallasův ležák, který si taky velmi pochvaloval. Bylo to velmi příjemné posezení nad skvělým pivem. Pokud pojedete někdy kFrýdlantu, zastavte se vKrásné Studánce, nebudete litovat! Martin se stále ptal, kolik máme času, jestli si stihne vypít pivo, které si právě objednal. Ujišťoval jsem ho, že čas má. Zastavení vminipivovaru vKrásné Studánce trvalo něco málo přes hodinu a bylo to málo. Vdešti jsme došli na nádraží. Vláček přijel a vněm „naše“ paní průvodčí. Tentokrát už věděla, co jí čeká, tak nám jízdenky do Bíliny prodala zcela ochotně.
Cesta domů trvala tři hodiny. Cestou jsme si vduchu nostalgicky broukali 
písničku Bedřicha Ludvíka „rozhlédni se člověče…“ a věděli jsme, že zase na jaře se jedno sobotní ráno sejdeme a řekneme si „Vzhůru na rozhledny, jasná jitra a pěkný výhled“.