Praha je úspěšné město, říká první náměstek primátora a architekt Petr Hlaváček (2023)

Petr Hlaváček
Narodil se vroce 1961ve Zlíně. Absolvoval Fakultu architektury ČVUT, kde od roku 1990učí. Je spoluvlastníkem ateliéru Architekti Headhand. Podílel se mj. na rekonstrukci české ambasády vBrasílii. Vletech 2015-16byl ředitelem městského Institutu plánování a rozvoje. Náměstkem primátora pro územní rozvoj a plán je od podzimu 2018.Je ženatý a má tři děti.

Nedávno jste představili „novinku“ vpodobě spolkového bydlení. Systém fungující vRakousku či Německu chcete uvést ivPraze. Jde ozásadnější příspěvek do bytového fondu?

Nevyhýbám se otázce, ale spolkové bydlení se nesmí chápat odděleně od celku. Je zajímavé, že se tato země, která je původně takovou soustavou zahrádek, stává vmnoha směrech značně monokulturní. Vzemědělství ivbydlení. Chybí nám mimo jiné firemní byty a spousta dalších produktů. Spolkové bydlení nebude zásadní příspěvek kcelkovému fondu, ale může přinést poměrně velkému množství lidí přesně to, co potřebují. Paradigma doby se mění. Je zřejmé, že řada lidí chce bydlet ve městě a užívat jeho výhod. Zároveň si ale nemohou dovolit postavit rodinný domek na rohu vKarlíně, což by třeba udělali rádi. VBerlíně vznikají projekty spolkového bydlení například na pozemcích, které jsou hůře zastavitelné. Aiproto přitahují aktivní lidí. Také si myslím, že je to pro lidi, kteří chtějí být spolu.

Jak se tato touha může konkrétně projevit?
Součástí domu často bývá společenská místnost, kde se odehrávají různé akce. Nebo se ta místnost pronajímá sousedům. Tyto domy většinou drží nějaký architektonický řád, dost často jsou ale byty vjednotlivých patrech úplně jinak konstituované. Vjednom patře je třeba velký byt a nad ním tři malé. Přirovnal bych to ktakovému pueblu. Je to dům složený zrůzných snů, který nedělá developer, fungující na principu hypoték, a snažící se ten sen obydlení zobecnit. Tady se naopak hledá prostor pro jednotlivé sny. Vtom je to architektonická výzva. Do spolkového bydlení se myslím nezapojí obrovské počty lidí, ale poměrně dost lidí učiní šťastnými.

Typického účastníka pilotního projektu si představuji jako městského liberála, který je individualistou, ale zároveň se neosype při vyslovení slova kolektiv. Souhlasíte?
Kolektivní bydlení se vyvíjelo vpředstavě, že všichni mají stejné potřeby. Avedlo to knějaké typologii, jejíž extrakt je vpanelácích, kde jsou dispozice zurčitého pohledu výborné. Sice nejsou krásné, ale odpovídají obrovskému množství objektivních funkčních potřeb. Komunismus a myšlenka kolektivního bydlení vycházely zpředstavy, že je nějaká materiální základna a nad tím kulturní nadstavba. Může to být ale inaopak – kulturu života a chování lze postavit jako priority, jež se pak zhmotňují. Nejlepší příklady Baugruppe zNěmecka zvenku respektují řád, vevnitř jsou pak velmi bohaté. Je to jiný typ kolektivního bydlení, který nesvazuje do nějaké stejné typologie. Nenutí chodit do stejné kuchyně, má uvnitř velmi individuální projev a zároveň něco společného. Jeden berlínský dům například „obtáčí“ balkón, který je přístupný všem. Alze zněj nahlédnout do bytů, které jsou velmi různorodé a svébytné. Někteří lidé si zkrátka vměstském prostředí chtějí postavit to, co odpovídá jejich charakteru. Ajsem zvědavý, jak se to unás odehraje…

Udružstevního bydlení vidíte jiný typ potenciálních klientů?
Spolkové bydlení by mělo přitahovat lidi, kteří tomu chtějí věnovat čas. Kteří jsou ochotní strávit dlouhé hovory sarchitektem a podobně. Očekávají, že do investice vloží více peněz a isamotný proces je pro ně zábavou, nikoliv martýriem. Kdružstvům inklinují spíše lidé směřující kvyužívání služeb nějakého partnera. Dělají vše pro to, aby si pořídili byt, který bude levnější odeveloperskou marži. To ale neznamená, že se nezaplatí lidem, kteří to budou organizovat, vyřizovat a stavět. Nic není zadarmo. Rozdíl je jen vtom, že primárním motivem udružstevního bydlení není zisk. Oto víc masovější je to všeobecně forma.

Koalice se na podobě městské podpory družstevního bydlení nemůže poměrně dlouho dohodnout. Nebojíte se toho, že kvůli handrkování vám mohou pokusy otyto nové nástroje bydlení vočích Pražanů spíš uškodit?
Věřím, že se nakonec dohodneme. Nedebatujeme otom, jestli ano nebo ne, ale jak vdetailech. Myslím si, že tato debata je legitimní, ikdyž by bylo samozřejmě lepší, když by se to dohodlo rychleji. Město má nějaké omezené nástroje. Městský developer „krájí“ kusy parcel a dělá dohodu vdaném území. Dále do toho vstupují různí aktéři – soukromníci, družstva, Baugruppe a do budoucna by tam měl být ipodíl vlastní výstavby. Takto to dělají všechna kapitalistická města – na jednu stranu respektují trh, na druhou stranu už od středověku vnímají povinnost nějak se postarat onízkopříjmové skupiny obyvatel.

Co je podstatou sporu?
Debata se točí kolem faktu, že vČesku neumíme ocenit budoucí hodnotu pozemku. Máme tady metodiku, která oceňuje cenu obvyklou vaktuálním čase. Nikdo neumí ocenit pozemek za dvacet let, kdy tam bude stát bytový dům se čtyřiceti byty. Diskuse se týká parametrů takzvaného příspěvku do fondu, který je poměrně malý a načítá se. Vokamžiku, kdy dojde kvyrovnání práva stavby a pozemek sbudovou splyne, tak se ocení pozemek a odečte se ona „naspořená“ suma zfondu. Zbývající částka se doplatí. Myslím si, že je zcela legitimní debatovat otakto vážných věcech. Jde openíze a ozávazky lidí, kteří by měli vstupovat do družstva. Proto je to celé třeba řádně rozmyslet. Musí se to nastavit správně – aby to bylo pro družstevníky smysluplné, aby tomu rozuměli a systém byl akceptovatelný.

Jak byste popsal váš vztah s „památkáři“ na příkladě nyní hojně diskutovaného záměru rekonstrukce obchodního domu Máj, na němž se podílejí jeho původní tvůrci?
Jak už to bývá, zásadní je izde historický kontext. Když jsme studovali na fakultě, tak se nám ten dům strašně líbil. Na druhou stranu spoustě lidem se strašně nelíbil. Tři architekti, kteří Máj projektovali, pochopitelně pracovali vurčitých limitech své doby. Smlouvy na stavební práce byly zkonce 60.let a zakázku dostala švédská firma. Stavba ale probíhala už za normalizace a byly tam velké otázky kolem rozpočtu. Různě se škrtalo. Nepostavily se dvě patra garáží, které měly být nahoře a vést knim měly výtahy na zadní straně. Ty přitom byly součástí projektu istavebního povolení. Bylo to tenkrát nečekané řešení a ta dvě patra se škrtla vrámci úspor. Ve stejné době se stavěla Kotva podle projektu paní Machoninové. Já tyto stavby chápu jako projevy socialismu slidskou tváří. Vpozitivním slova smyslu. Domy je třeba číst – myslet na to, kdy se připravovaly a kdy stavěly. Ve zmíněných případech šlo odvě společenská zřízení.

Co to znamená pro současnost?
Gremiální rada Institutu plánování a rozvoje se shodla na tom, že je Máj třeba přestavět, protože zkrátka nefunguje. Ahledá se míra. Máj je bezesporu nemovitá kulturní památka, protože je výraznou stopou přelomové éry mezi dobou naděje a normalizačního zmaru, navíc od trojice výrazných tvůrců. Ati dnes říkají – nakreslili jsme to teď tak, jak bychom to tenkrát chtěli udělat. Oni nakreslili dům sprosklenou fasádou a na to gremiální rada řekla – ano, má se to přestavět, ale jinak. Ana tom základě vznikla nějaká upravená verze, která je stručně řečeno „pietnější“. Podstatu sporu vidím votázce, jestli vlastník domu spolu spůvodními autory může budovu modifikovat vsouladu sdnešními potřebami nebo jestli je názor NPÚ nadřazený.

Kjaké odpovědi se osobně přikláníte?
Je to legitimní spor, který se podle mě musí vyvážit, protože pravda a právo nejsou jen na jedné straně. Ajako legitimní spor by se to mělo ivykládat. Není to souboj dobra a zla, ale dva názory, onichž je třeba debatovat odborně a pokud možno bez emocí. Pokud bychom ale měli všechny domy ze 70.let chránit úplně intaktně, tak to město prostě zahyne. VLondýně je obrovské množství nádherných brutalistických projektů, které byly zdevastované. Dnes jsou přestavěné a je znich velmi vyhledávané bydlení.

Zároveň se právě domy ze 70.let dlouho podceňovaly. Společnost je vnímala víc jako stopu normalizace než té naděje 60.let. Přitom stavby jako Kotva, Máj, Intercontinental nebo televizní vysílač Ještěd mají původ právě v60. letech. Já jsem přesvědčen otom, že je třeba je přestavět. Samozřejmě srespektem khodnotě, která je nejen památková, ale také společenská. Ato není objektivní věc, nýbrž dohoda. Jsou společnosti, které se dohodly, že vůbec nic nemá žádnou hodnotu, ani lidský život. Zmého pohledu je zde společenská hodnota nadřazená té památkové. Ani gotické kostely neposuzujete tak, že musí být všechny úplně stejné. To byste museli vystěhovat všechny věci, které tam byly „dodané“.

Jak vnímáte monitoring organizace UNESCO, která hlídá, jestli nejde rozvoj Prahy proti statusu památky světového kulturního dědictví?
Já jsem náměstek pro územní rozvoj a nikoliv pro památkovou péči. Vnímám UNESCO jako partnera, ne jako mentora. Je asi problém, pokud ho část společnosti vnímá jako mentora a neustále používá UNESCO jako hrozbu. Já naopak předpokládám, že vpartnerství se usiluje odohodu, komunikaci, vysvětlování… Ať chceme nebo ne, tak Praha je hlavní generátor ekonomického rozvoje této země. Apřitom zároveň máme objektivně úplně největší ochrannou vzdálenost kolem historického jádra, jehož ochranu nikdo nezpochybňuje.

Já osobně si myslím, že mnohé památky se mají opravovat smnohem větší péčí, smnohem větším finančním nákladem a smnohem lepšími, původnějšími technologiemi. Jen do toho nemluvím, protože mám na starosti něco jiného. Nezpochybnitelná je tedy jak památková rezervace, tak navazující památkové zóny, což je třeba Karlín. Na ně navazuje ochranná vzdálenost, která končí uJižní spojky a unitř je třeba Budějovické náměstí. Já se jen legitimně ptám, jestli příliš rigidní přístup neomezuje město vrozvoji. Je to jako by vám paní učitelka pořád něco říkala a vy jste se ji pak zeptal, jestli je to celé pravda. Na tom nevidím nic špatného.

Vaše kancelář iniciovala řadu územních studií. Bude ale možné podle nich měnit konkrétní lokality ještě před přijetím metropolitního plánu, což je běh na dlouhou trať?
Má to různé stupně. Je třeba říct, že územní studie či do budoucna územní plány částí města jsou nejdůležitější dohodou vúzemí. Po přijetí metropolitního plánu bude zapotřebí mít ještě jakýsi strategický plán, vněmž budou zásadní strategické věci pro celý metropolitní region. Řekněme, že až někam po Kladno. Protože život se odehrává bez znalosti toho, že přejíždíte hranici mezi Prahou a Středočeským krajem. My jsme zákonem nuceni kúzemnímu plánu ve velké podrobnosti přesně vhranicích metropole. Ta podrobnost je ale příliš malá na to, abychom byli schopni říct, jak široké ulice nebo jak vysoké domy budou vkonkrétní čtvrti, kde tam bude park a podobně. Tedy to, co lidi zajímá. Lidé nejsou blázni, aby říkali, že nějaký dům musí být žlutý nebo že tam nesmí být balkóny.

Co podle vás nejvíc řeší?
Mají obavu, jak bude vypadat celek stejně jako ztoho, co se stane súzemím, kde je pět nezkoordinovaných záměrů. Proto děláme velké množství těch územních studií – podrobnějších plánů, znichž je vidět, kde bude náměstí, ulice, park, škola… Máme některé územní studie, které jsou pro změnu územnímu plánu, některé pro rozhodování, některé pro překlopení do metropolitního plánu. Ten předpokládá, že tyto územní plány částí města půjde udělat všude. Adefinuje místa, kde být přímo musí. Těch je dnes deset nebo jedenáct. Jde ostěžejní lokality. Převážně brownfieldy, na kterých už pracujeme, protože nemůžeme čekat na metropolitní plán. Územní studie je vlastně nejdůležitější nástroj dohody oúzemí a máme stím poměrně dobré zkušenosti. Ive vypjatých územích, kde jsou lidé naštvaní kvůli negativním zkušenostem, se dají na této platformě domluvit rozumné věci.

Je správné zahušťovat město vtakzvaných brownfieldech vsituaci, kdy má Praha řadu problémů sinfrastrukturou?
Teď bylo dobře vidět, že má Praha dobře vystavěnou infrastrukturu na to, když jsou prázdniny, víkend nebo koronavirus. Když se podíváte na Mnichov nebo Hamburk, tak tam bylo obrovské množství silnic postavených v70. letech, kdy unás byla hlavní starost, jestli někdo poslal dopis Husákovi nebo něco řekl. My to tedy doháníme. Na infrastruktuře se ale významným způsobem pracuje. Připravuje se městský okruh, metro D, vnější okruh… Město nevzniká tak, že postavíte kompletní dopravní infrastrukturu a pak teprve stavíte domy. Dělá se to postupně. Aněkde je ten deficit větší, někde menší.

Kde je vPraze největší?
Teď třeba chystáme studii pro Letňany, kde je zrovna deficit velký. Je zajímavé, že když se podíváte na mapu, tak západní okraj Prahy, kde bydlí bohatší a vlivnější lidé, je násobně víc zainvestovaný než východní protějšek. Tak je to ale ve všech evropských velkoměstech, protože kvůli převládajícímu proudění je vzápadních částech čistší vzduch. Avtom severovýchodním sektoru Prahy toho chybí nejvíc. Kdyby tam Honza Kasl nepřivedl metro, tak tam není ani to. Je třeba dostavět oba okruhy a je tam ivelká rezerva na rozumnou výstavbu. Navíc vše se děje včase. Když teď uděláme první čáru vLetňanech, tak se tam začne stavět za deset let a hotové to bude třeba za čtyřicet. Je tedy třeba to vidět včasovém kontextu a tak to ibudovat. Obecně nedostatečná infrastruktura sice je, ale to neznamená, že máme jen sedět a nic nedělat.

Jak vidíte ideální vztah města a soukromých developerů?
Často opakuji obecnou poučku, kterou jsem nevymyslel. Když vzbudíte našeho studenta na fakultě ve tři ráno sotázkou kdo staví město, tak odpoví, že město staví město. To ale není nic proti trhu nebo soukromému sektoru, který je dynamický a vlastně vnitřně nezkorumpovatelný. To neznamená, že neumí korumpovat. Ale když vám někdo krade ve firmě, tak na to velmi rychle přijdete. Developer potřebuje nějaký řád. Ato jsou ty územní studie, dohody, memoranda… Zkrátka všechny nástroje města kdohodě vúzemí. Apak aktivně staví lépe než město. Zároveň říkám, že město se má naučit stavět vurčitém segmentu. Asi nikdy ale nebude schopno dát na trh deset tisíc bytů za rok, což je něco, co bychom potřebovali. Loni se vPraze zkolaudovalo pět tisíc bytů. Už to ale ukazuje vekou dynamiku vývoje a silnou urbanizaci, přestože se jevíme jako země, kde se skoro nic neděje. Když se ale podíváte na ta čísla, tak to není vůbec pravda. Praha je úspěšné město, kam se lidi stěhují. Amůže být ještě úspěšnější. Což neznamená, že bude horším místem kživotu.

Jak to myslíte?
Že budou třeba prostředky na to, aby se dodělal Rohanský park, což může být obrovský městský park, a na další investice. Čili první je město, které vytváří řád a strukturu, dělá dělení na veřejné a neveřejné. Chystá dohodu orozumném příspěvku soukromého sektoru do veřejných investic. Apak staví ten soukromník. Tak to funguje vcelé západní Evropě. Nám trvá poměrně dlouho příprava těchto nástrojů. Jsem ale optimista. Věřím, že brzy představíme systém investic soukromého sektoru do veřejného prostoru. Myslím si, že základním nástrojem územního plánování je majetková držba. Když to správně naplánujete, tak můžete soukromý sektor vpustit.